Setkání s literární postavou (povídka)

17. září 2013 v 21:26 | Aja8

Setkání s literární postavou
(povídka)

"Ach můj bože! Ach můj bože! Jak jsi mi to mohl udělat?" křičela vzdálená postava vysokým hlasem. "Má láska už není tvá! Už nikdy nebude tvá!" odpovídal mužský hlas.
Jdu temnou ulicí, slunce zapadlo už před hodinou, ale já z nějakého důvodu nemám strach. Což je podivné. Jenže celé tohle město je zvláštní, opředeno nejrůznějšími pověrami a nesmyslnými báchorkami. Ach, jak se hodí do tohoto kraje.
Na pečlivě umetené ulice se snáší čerstvý sníh. Vločky jsou viditelné ve světlech lamp, kterých tu je ale poskrovnu. Jako malé svatojánské mušky se honí, jako by závodily, která první dosáhne země. Příjemně to křupe pod botami a já jsem ráda, že tu nejsem sama. Jsou tu se mnou přece ty mušky. V dálce se ozývá teskné mňoukání hladové kočky. Tak přece je tu ještě někdo další. Začínám mít trochu strach. Přidám do kroku a brašnu s učebnicemi přitisknu pevněji k hrudníku. Ještě jsem tu neviděla žádné kapsáře a pouliční zlodějíčky, ale kdo ví. Třeba se přes den skrývají a vylézají až pod rouškou tmy. V noci se pak plíží bezbranným lidem za zády a šmátrají jim v kapsách svrchníku.
Při těchto nemilých představách jsem se zachvěla. "Ale zimy jsou tu tuhé," povídám si pro sebe.
Mráz mnou projel jako ostří. Ledový chlad mnou otřásl. To ale nebylo nic ve srovnání s ochromením a následovným mrazením, které mne zasáhlo. Ochromení bylo tak veliké, že jsem neměla ani sílu vykřiknout. Z úst se mi vydral přidušený sten a nohy jsem měla jako z olova. Naproti mně stál chlap, tak metr osmdesát s tmavými mastnými vlasy, a nenávistně si mě prohlížel. Jeho oči jako dvě černé tečky těkaly ze strany na stranu. Potom otevřel svá skoro bezzubá ústa a zašišlal. "Copak, slečinku doma neshánějí k večeři? Mohla by tedy povečeřet se mnou." Zasmál se a odkryl ošklivé žluté přední zuby. Udělal krok ke mně. Téměř jsme se dotýkali nosy. " Nemáš chuť na trochu drsnýho tance princezničko? Nebo bys radši něco ostřejšího?" znovu se zachechtal a v ruce se mu zalesklo cosi kovového. "Já zvládnu všechno puso, stačí říct," pokračoval.
V tu chvíli se mi navrátily síly. Má noha se vymrštila do vzduchu a vší silou nakopla toho muže do holeně. Na tváři se mu objevil nepřirozený škleb, to přišla bolest, kterou nečekal.
Mé nohy se daly na útěk, ale má mysl jako by byla stále zaměstnána nedostačujícím počtem lamp pro ty ubohé sněhové mušky.
Zabočila jsem doprava a stále jsem utíkala.
On pořád za mnou. Zpočátku kulhal kvůli zmrzačené noze, ale postupně ho bolest opouštěla a hnal se za mnou ještě zběsileji.
"Já tě dostanu ty proradná holko!" křičel do větru.
"Mně neutečeš!" doléhalo k mým vystrašeným uším.
A já utíkala, vždyť to bylo o život. Mé plíce ale už nemohly ten chlad dál snášet.
Z hrudi se mi vydral tichý vzlyk. Měla jsem ji v jednom ohni. Strašlivě mne to pálilo, div ze mě nešlehaly plameny.
Ale nemohla jsem zastavit. Doběhl by mě a bůh ví, co by mi byl provedl.
Bála jsem se. O život. O svůj život. Opravdu mu bylo určeno skončit takhle? Měla jsem sto chutí plácnout sebou na zem a plně se oddat svému osudu. Ještě, že jsem tak neudělala.
O zlomek vteřiny později jsem zaslechla hlasy. Rozhořčené hlasy. A přicházely k nám.
"Záchrana," pomyslela jsem si. Bolest na plicích jsem už ale nemohla dál snášet, tak jsem padla na kluzkou hřejivou zem.
Chvíli se nedělo nic. Potom mne však zasáhla prudká bolest. Nestačila jsem ani vykřiknout, protože vše z nenadání zahalila tma.
Probudil mě chlad. Celou tvář jsem měla v jednom ohni. "Jak je možné, že něco tak ledového jako sníh může tolik pálit, jakoby to bylo zahřáté na nejmíň tisíc stupňů?" problesklo mi hlavou. Zvolna jsem se posadila a sáhla si na opuchlou tvář. Ruku jsem ovšem hned zase stáhla, mráz, který objímal můj obličej byl na dotek nesnesitelný. Co se ale stalo?
Honil mě ten bezbožný muž. Málem mě zabil.
Chtělo se mi brečet při pomyšlení, že bych tu ležela mrtvá a chladná jako ten bělostný sníh.
"Nikdo by mě tu nenašel a nepomohl by mi," hořekovala jsem.
Zřejmě však utekl.
"Ale před čím?" položila jsem řečnickou otázku. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by mi odpověděl.
Zdálky se však ozvaly hlasy.
"Ach, někdo přece?"
Hlasy se přibližovaly a byly nyní zřetelnější.
Mužský hlas cosi zatvrzele a zcela bez zájmu říkal. Zpěvnější dívčí hlas mu oponoval.
"Má láska k tobě je nyní stejně zbytečná, jako teplá peřina mrtvému," nelítostně prohlásil ten muž, "víckrát už mne nehledej, nepatříme k sobě. Náš sňatek by byl pouho pouhý omyl, Sibylo."
Dívka, zřejmě Sibyla, se zachvěla a z pod dlouhých řas se jí skutálelo pár slz. Jistě upřímných, protože plačky dodala: "Co se stalo, že mou láskou a náklonností takhle pohrdáš, drahý? Nejsem ti už libá, nejsem ti už po chuti?" dotázala se. "Má láska pro tebe nemá pražádný význam?" dodala ještě plačtivěji.
Muž si odhrnul kadeře z čela a pokračoval: "Tys mi lhostejná Sibylo Vaneová!" zvolal. "Po tvém dnešním výstupu na jevišti nemohu činit jinak."
"Však proč bys nemohl drahý? Jsem ti snad přítěží?" pokračovala.
"Přítěží jsi mi nebyla, když tvůj talent zářil. Nyní jeho kdysi jasná hvězda jen skomírá a za šera ji není vidět vůbec, odpověděl jí muž bezcitně.
"Ach, takového konce se naše láska dočkala," zaklela dívka a vběhla do domu, ze kterého oba milenci vyšli.
Muž ještě chvíli zůstal na ulici. Dělal malé důrazné kroky a cosi si mumlal.
Já, stále ještě na zemi a s jednou tváří jako rajské jablíčko, jsem si uvědomila, že o mě oba celou tu dobu nezavadili ani okem. Pomalu jsem hýbala zmrzlými údy tak, aby to nezaslechl ten necita.
"Když takhle vyběhl s tou krásnou dívkou se zvučným hlasem, co by asi dělal se mnou?" pomyslela jsem si.
On ale po chvíli přestal rázovat a vydal se ulicí pryč.
Když zahnul do postranní uličky, srdce se mi zase sevřelo úzkostí.
Jsem tu opět sama a někde se tu potlouká místní šílenec. A je ozbrojený. V ruce se mu přeci leskla čepel, nebo ne?
Najednou mi společnost ješitného muže, který se právě rozešel s dívkou, byla milejší než prázdná ulice.
Pomalu jsem se vyškrábala na nohy.
Nesmělými krůčky jsem se vydala k domovu. Každým krokem jsem však byla zase sebevědomější a nezávislá.
Jistoty postupně přibývalo a rozjasňovala se mi i mysl.
Najednou jsem rázně zastavila. Musela jsem. To, co mi přišlo na rozum, si to vyžádalo.
"Ne to přece nemohla být pravda," uklidnila jsem se.
"Nebo snad ten muž doopravdy řekl ´Sibyla Vaneová´ ?"
Možná jsem byla svědkem rozchodu Sibyli Vaneové a Doriana Graye.
Má hlava mne však tolik bolela, že si nejsem jistá, zda to nebyly pouze mé představy.
Večer v posteli jsem si pouliční scénu přehrávala stále znova a znova.

"Není to nic platné," povzdychla jsem si. "Ráno stejně všechno smaže."

***

V této povídce jsem se setkala se Sibylou Vaneovou. Sibyla Vaneová je postava z knihy Obraz Doriana Graye. Tuto knihu napsal Oscar Wilde.
Aja8
 

Zakázané ovoce

21. července 2013 v 17:42 | Aja8 |  Téma týdne


Zakázané ovoce je většinou něco co nesmíme mít, čeho nemůžeme dosáhnout, ale stejně po tom prahneme. Prahneme po tom tak moc, že se u nás zrodí závist a touha, se kterou přichází i pokušení. Někdo své touze či touhám podlehne, jiný se ubrání a potlačí svou vášeň. Vždyť i Eva podlehla své touze a nástrahám hada a utrhla si jablko ze zakázaného stromu. A to způsobilo v rajské zahradě velký poprask. I my občas podlehneme svodům a lákavým nabídkám a i když víme, že bychom neměli, poddáme se své chuti a vášni a zapomeneme na to, co je dobré a správné. Někteří z nás se po tomto činu cítí provinile, většina si uvědomuje svou chybu a stydí se. Malá část je na svoje počínání hrdá a s pýchou páva vyhlašuje, že by se příště zachovala nejinak. Kdoví. Důležité je pomyslet na následky, ale žádný není neomylný neboli >Errare humanum est.<. Chybovat je lidské.

Hmmm....

21. července 2013 v 12:49 | Aja8 |  Téma týdne
...Na druhé straně Ráje je tráva zelenější. A co teprve to jablko...

Kladli jste si někdy otázku, jak vzniklo rčení: "U souseda je tráva vždycky zelenější." ? Já tedy ano. Myslím, že vzniklo z lidské závisti a touhy po něčem, co má někdo jiný. Nebo jen z prosté zvědavosti či nespokojenosti s vlastními věcmi, ať už se jedná o hmotné statky či o duševní majetek. "Já bych také chtěla hrát na piano jako Kubíček," často slýcháme závistivě vzdychající dospělé. Píši dospělé, ale nepíši děti. Všimli jste si někdy, že závist dospělých je úplně odlišná od té dětské? Vždyť dítě, když něco závidí kamarádovi, sousedovi či spolužákovi, domlouvá rodičům a křičí a řve, dokud tu věc, toho báječného houpacího koníka, taky nedostane. U dospělých je tomu daleko jinak. Muž závidí sousedovi auto. Každé ráno nad hrnkem kafe pozoruje, když soused odjíždí do práce. Tiše sedí a hledí si svého. V hrudi ho ale cosi svírá. Touha mít to, co onen soused. Zášť, protože on to nemá a v dané chvíli bude vždycky "ten druhý", co si to drahé auto koupil. Jednou pozdě večer ale přijede tímhle vozem domů. S manželkou se pohádá, protože ona tvrdí, že si to auto koupil jen kvůli vedlejšímu Janíčkovi. Muž si ale myslí, že mu vůbec ta ženská nerozumí. Stejně ho ale druhý den zahlédneme, jak jede s autem do servisu, aby se poptal, jak nejlépe ho prodat. "Ale pane, vždyť vy jste to auto zrovna koupil." "Já vím," odpoví majitel, "ale manželka tvrdí, že jsem si ho koupil jen ze zloby, že ho má soused." "Ach, ty ženy," odvětí mechanik. Dobře totiž ví, o čem pán mluví. Prožil si to už taky nesčetněkrát. A o tom tu mluvím. "Zakázané ovoce" bude lidstvo lákat dál a dál stejně jako v prvním věku světa zlákalo první ženu, Evu.
 


Důchodci

11. července 2013 v 2:31 | Aja8 |  Téma týdne
Nenarušujte můj osobní prostor!

Stojím na nádraží celá rozespalá. S kamarádem jsme si posílali vtipné samolepky až do dvou do rána. Když mi poslal zadek krávy, který byl z části vypouklý, usoudila jsem, že bych z takovýhlech hovadinek měla už vyrůst. Ráno, když jsem zrovna měla zažít svojí první snovou trojku s princem Williamem a Kate (aspoň, že to nebyl Mickey Mouse a Minnie, ne?), zazvonil budík a spustil tu nejvtíravější písničku pod sluncem. Když jsem usrkávala ranní čaj, kyselejší a studenější něž obvykle, pomyslela jsem si, že už jsem stará na ponocování a drsné probouzení každý všední den. A ted tu stojím na provlhlém a lidmi přecpaném nádraží, sluchátka v uších a čekám, až mě z kaluží vody a z nepřehledné změti hlasů a útržků rozhovorů vysvobodí ranní autobus. A vida, támhle právě jede. Nastupujii plná nadšení, jede přesně na minutu a to je ve všední den hotový zázrak. Uvnitř ale ustrnu. Hlava na hlavě. Ale jaké hlavy. Prošedivělé a řídnoucí vlasy střídají staromódní účesy, tzv. "přehazovačky". Tu a tam zahlídnu pokus o oživení, fialové číro, či světlejší pramínek v tmavších kadeřích. Důchodci. Jsou jako mor. Je jich všude plno. Dostanou se kamkoli. Na začátek fronty u zubaře, v obchoďáku i na výdej lístků. Se svými důchodcovskými kartami, které jim poskytují nejrůznější slevy a hranými úsměvy, kterými však odkryjí jen svou zubní náhradu, jsou k nepřehlédnutí všude. Kdekoli. Na kterémkoli místě a v kterémkoli čase. V kině jsou to oni, kdo se hlasitě vyptává na příběh filmu nebo rádoby šeptá do ouška své kámošce Máce, že "Ten Depardieu je vážně koloušek k sežrání." V autobuse je pouštíte sednout. Nebo jste díky jejich ohromným taškám se vším, co snad mají v Kauflandu v akci, přimáčknuti na sklo vozidla a doufáte, že kdybyste ze zápachu, který pán na sedačce jen asi jeden asimetr od vás vydává, omdleli, zachrání vás ten mladík v zeleném tričku nebo nějaký duchaplný důchodce. Všichni se ženou do nemocnice na kontrolu či na krev. A všichni tam musí být první. Obyčejní smrtelníci počkají. Jsou jako lavina, nebezbeční pro společnost, nebezpení pro lidstvo, neproduktivní, ale stále při životě, ženoucí se za svými cíli. I když je to jen nakoupit co nejvíc za co nejmíň peněz. Pořád jsou to lidi a součást společnosti. To si musíme uvědomit. A taky to, že jednou budeme jako oni. Staří, vyčerpaní a odhodlaní.

Čas plyne stále rychleji

8. května 2013 v 22:36 | Aja8 |  Téma týdne
Čas velmi rychle ubíhá? To je známá věc. Ale bylo tomu tak i za dlouhých zimních večerů, kdy se naše babičky a dědečkové nemohli zaměstnat ničím jiným než draním peří a vyprávěním historek? To jistě ne.
Čas to je pojem. Někdo ho má málo, jiný zase dostatek. Díky němu se vzpamatováváme z těžkých ran, které se časem zázračně hojí nebo jsme kvůli jeho nadbytku znudění a otrávení.
Čas, to je veličina, která fascinuje lidstvo již po tisíciletí. Stále hledáme způsoby, jak ho ovládnout a stále se nám to nedaří.
Již antičtí filozofové chtěli poodhrnout záclonku, která skrývala jeho tajemství, ale zda se jim to povedlo se nikdy nedozvíme. Co když třeba bájní Aztékové či jiná takto vyspělá civilizace, pronikla do jeho tajů a evropští kolonizátoři jejich úsilí zadupali do země, jak chamtili po moci a zlatu? To už nám nepoví.
Není dne, abychom se s tímto monstrem, které hýbe Vesmírem nesetkali. Ráno ho přirozeně nenávidíme, když se snažíme nasoukat se do oblečení, v jedné ruce kartáček na zuby a ve druhé chleba s máslem. Myslím, že už pravěcí lidé, nenáviděli uspěchaná rána. Naproti tomu si ale o to víc vážíme jiter, která neprovází obvyklý shon a kdy si můžeme jen tak sednout a nečinně hledět do prostoru času nikým ani ničím, dokonce ani časem, nevyrušováni.
V poledne se snažíme "urvat" si ho pro sebe co největší díl, když celí uspěchaní, s hlavou nabitou, nejnovější prací, dorazíme na předem smluvený (a předem více méně zmeškaný) oběd.
Odpoledne je jako by se nám ho zoufale nedostávalo, celý den něco nestíháme a když si večer konečně sedneme, uvědomíme si, že nám zbývá možná tak hodina a půjdeme spát, aby to šílené kolečko, ten předem prohraný závod s časem, začal druhý den nanovo.

Wanstovi vjecy

5. prosince 2012 v 16:36 | Aja8 |  Wanastovi Vjecy

Je to jako včera, když se poprvé hrál hit pozdějších takzvaných "wanastovek" Tak mi to teda nandey. Psal se rok 1988 a spíše studiová kapela, která měla natočit jen dokument o punku vydává takto údernou píseň. V roce 1991 vydali stejnojmennou desku. O dva roky později další. Písně "Nahá" nebo "Lži, sex a prachy" se dlouho hrály v rádiích.

Kapela hrála původně v sestavě: P.B.Ch. (kytara), Martin Vajgl (bicí), Marek Kopecký (bicí), Adolf Vitáček (bicí)
Nyní:

Alba:



Kompilace:



Nonsens

5. prosince 2012 v 16:24 | Aja8 |  Téma týdne
NONSENS
Občas bychom si měli uvědomit, co říkáme. Někteří lidé občas vysloví takové hlouposti, že by se jeden popadl za břicho a s hlasitým skřehotáním vyběhl z místnosti. Možná bychom se měli zamyslet, nad tím, co říkáme nebo děláme, vždy to totiž nemusí být na místě a častokrát se potom ptáme: "Jsem tohle vážně já?" A častokrát nemůžeme uvěřit, že to je pravda. Říkáním blábolů si nijak nepomůžeme, leda tak k tomu, aby si z nás ostatní utahovali a ukazovali na nás. "Jé, to byla ona, kdo řekl tu směšnou věc." A to asi nikdo nechce.
Zajímavé je, že někteří lidí jsou rádi středem pozornosti a proto občas vyvádějí takové šaškovské kousky záměrně, aby upoutali pohledy ostatních. Takový člověk ale není hlupák, ale podle přihlížejících je to "docela vostrej týpek". Možná bychom se někdy měli zamyslet, kde jsou naše priority a zamyslet se, kde tenhle týpek bude tak za deset let, když bude pokračovat ve své "vostrosti".

Karaoketexty.cz

5. února 2012 v 20:10 | Aja8 |  Základní pojmy aneb, co by jste měli vědět :D
Hitparády, playlisty, texty písní, videoklipy a mnohem více můžeš spravovat na těchto hudebních stránkách.

Odkaz na Rock and Pop

14. srpna 2011 v 20:27 | Aja8 |  The Offspring
odkaz na článek o plánovaném koncertu The Offspring v Praze na stránkách časopisu Rock and Pop

Koncert 2011

14. srpna 2011 v 20:20 | Aja8 |  The Offspring
Hudební novinka, která jistě již dávno neunikla zrakům pozorného fanouška, nabírá na síle. The Offspring vyrážejí na turné a odstartují ho v Průmyslovém paláci v Praze. Překvapením pro mnohé je, že předkapelou je pop-punková česká skupina Rybičky 48! A kdy? 16. srpna! Již za dva dny se nám představí Bryan "Dexter" Holland (kytara, zpěv), Kevin "Noodles" Wasserman (kytara a vedlejší vokály), Greg Kriesel (basová kytara a vedlejší vokály) a Pete Parada (bicí). Tito kluci, přes všechny své hity jako například Pretty fly (for a white guy), Smash, Come out and play, Self esteem a další, protlačili na světovou scénu s velkými obtížemi. Obzory této kapele, kterou založili v Orange County Greg Kriesel a Bryan Holland, se otevřeli po vydání alba Smash, které je po jediném týdnu katapultovalo na první místa hitparád. Není divu, že jejich koncert je dávno očekávaná událost a dokonce i Kevin Wasserman, přezdívaný Noodles, si na Čechy pamatuje, dokonce umí české slovo, svěřil se magazínu Víkend Mladé fronty. A to Které? Pivo!

Zpracovány údaje z wikipedie, otevřené encyklopedie, rozhovoru Dextera Hollanda k 13. srpnu 2011 pro magazín Víkend Mladé fronty.

Kam dál