Je návrat do reality vždycky na místě?

11. srpna 2011 v 13:46 | Aja8 |  Téma týdne
Návrat do reality
Myslím, že každý člověk si pod tímto názvem představí něco docela jiného. Tak například školák si představí první školní den, kdy sklíčeně vchází do třídy a vzpomíná, ano, už jen vzpomíná, na ty krásné a ničím ani nikým nerušené dva, celé dva, měsíce radovánek, večírků, festivalů, koncertů, smíchu a přátel. A teď tu jen sedí a hledí kamsi do prázdna a až učitelčino několikáté netrpělivé pokárání ho navrátí do přítomnosti. Nebo starší "školák" sedí v poloprázdné posluchárně a zatímco se zde rozléhá jen hlas přednášejícího, jehož ozvěny se nesou do mrtvého a ospalého ticha, přemítá o rušných zábavách, kde nebylo o slovo nouze. Dlouho trvá, nežli se znovu přizpůsobí řádu a pravidlům.
Na tot téma, bysme mohli nalézt ještě další pojetí. Nesmíme zapomenout na snílky a spáče, kteří se na chvíli zasní a takříkajíc zahledí "do blba" a vůbec jim nevadí, že na ně právě mluvíte, či k nim vznášíte naléhavý dotaz. Když je probudíte a vrátíte zpět na Zemi, ani se vám neomluví, šašci. Ach, to je nepochopitelné chování, jak tito lidé můžou vlastně žít? pomyslíte si. Nakonec vás to začne zajímat a ptáte se, jak často se takové upadnutí do hlubin propasti tajemného Vesmíru tomu člověku vlastně stává a kolikrát denně a jestli na to bere léky a třeba jestli s tím vůbec hodlá něco dělat. Poté nás velmi popudí, když se dotyčný pouze zasměje naším otázkám, ale přeci na některé odpoví, ale to vy víte, že s jistou dávkou humoru.
Napadá mě ještě další pojetí. Myslím, že tomu propadají hlavně umělci. Vězměte si nějakého malíře, má namalovat nějaký obraz, ne má, chce, on si vysloveně nakazuje, aby nějaký namaloval. Zmakne se doma, chodí jen do kavárny na dobré espresso, skoro nejí a maluje. A tohle se mu nelíbí a tuhle se mu to nepovedlo, zmuchlá plátno a začíná od znova. No a ze dnů jsou týdny, z týdnů měsíce a nechci vědět, kam se tahle řada až potáhne. A máme tu zasnění. Ten člověk, chcete-li umělec, nevychází ven, je ve svém bytě pečený vařený a naprosto izolovaný od jakékoliv společnosti. Pozvání kamkoli nepřijímá, na zvonění zvonku a starostlivé klepání na dveře neodpovídá, telefon je vypnutý. Sláva nastává, když je obraz, umělecké dílo, jen tak mimochodem, hotový. To je pozdvižení, to je návrat do reality ze zaplivaného, nečištěného kamrlíku, který býval bytem. Náš člověk už zase chodí ven s přáteli, zapne telefona a je jako vyměněný. To ale jen do té doby, než mu ny mysl přijde další mistrovské dílo, které mu je zahodno stvořit. No a tak to začíná zase na novo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama