Červenec 2013

Zakázané ovoce

21. července 2013 v 17:42 | Aja8 |  Téma týdne


Zakázané ovoce je většinou něco co nesmíme mít, čeho nemůžeme dosáhnout, ale stejně po tom prahneme. Prahneme po tom tak moc, že se u nás zrodí závist a touha, se kterou přichází i pokušení. Někdo své touze či touhám podlehne, jiný se ubrání a potlačí svou vášeň. Vždyť i Eva podlehla své touze a nástrahám hada a utrhla si jablko ze zakázaného stromu. A to způsobilo v rajské zahradě velký poprask. I my občas podlehneme svodům a lákavým nabídkám a i když víme, že bychom neměli, poddáme se své chuti a vášni a zapomeneme na to, co je dobré a správné. Někteří z nás se po tomto činu cítí provinile, většina si uvědomuje svou chybu a stydí se. Malá část je na svoje počínání hrdá a s pýchou páva vyhlašuje, že by se příště zachovala nejinak. Kdoví. Důležité je pomyslet na následky, ale žádný není neomylný neboli >Errare humanum est.<. Chybovat je lidské.

Hmmm....

21. července 2013 v 12:49 | Aja8 |  Téma týdne
...Na druhé straně Ráje je tráva zelenější. A co teprve to jablko...

Kladli jste si někdy otázku, jak vzniklo rčení: "U souseda je tráva vždycky zelenější." ? Já tedy ano. Myslím, že vzniklo z lidské závisti a touhy po něčem, co má někdo jiný. Nebo jen z prosté zvědavosti či nespokojenosti s vlastními věcmi, ať už se jedná o hmotné statky či o duševní majetek. "Já bych také chtěla hrát na piano jako Kubíček," často slýcháme závistivě vzdychající dospělé. Píši dospělé, ale nepíši děti. Všimli jste si někdy, že závist dospělých je úplně odlišná od té dětské? Vždyť dítě, když něco závidí kamarádovi, sousedovi či spolužákovi, domlouvá rodičům a křičí a řve, dokud tu věc, toho báječného houpacího koníka, taky nedostane. U dospělých je tomu daleko jinak. Muž závidí sousedovi auto. Každé ráno nad hrnkem kafe pozoruje, když soused odjíždí do práce. Tiše sedí a hledí si svého. V hrudi ho ale cosi svírá. Touha mít to, co onen soused. Zášť, protože on to nemá a v dané chvíli bude vždycky "ten druhý", co si to drahé auto koupil. Jednou pozdě večer ale přijede tímhle vozem domů. S manželkou se pohádá, protože ona tvrdí, že si to auto koupil jen kvůli vedlejšímu Janíčkovi. Muž si ale myslí, že mu vůbec ta ženská nerozumí. Stejně ho ale druhý den zahlédneme, jak jede s autem do servisu, aby se poptal, jak nejlépe ho prodat. "Ale pane, vždyť vy jste to auto zrovna koupil." "Já vím," odpoví majitel, "ale manželka tvrdí, že jsem si ho koupil jen ze zloby, že ho má soused." "Ach, ty ženy," odvětí mechanik. Dobře totiž ví, o čem pán mluví. Prožil si to už taky nesčetněkrát. A o tom tu mluvím. "Zakázané ovoce" bude lidstvo lákat dál a dál stejně jako v prvním věku světa zlákalo první ženu, Evu.

Důchodci

11. července 2013 v 2:31 | Aja8 |  Téma týdne
Nenarušujte můj osobní prostor!

Stojím na nádraží celá rozespalá. S kamarádem jsme si posílali vtipné samolepky až do dvou do rána. Když mi poslal zadek krávy, který byl z části vypouklý, usoudila jsem, že bych z takovýhlech hovadinek měla už vyrůst. Ráno, když jsem zrovna měla zažít svojí první snovou trojku s princem Williamem a Kate (aspoň, že to nebyl Mickey Mouse a Minnie, ne?), zazvonil budík a spustil tu nejvtíravější písničku pod sluncem. Když jsem usrkávala ranní čaj, kyselejší a studenější něž obvykle, pomyslela jsem si, že už jsem stará na ponocování a drsné probouzení každý všední den. A ted tu stojím na provlhlém a lidmi přecpaném nádraží, sluchátka v uších a čekám, až mě z kaluží vody a z nepřehledné změti hlasů a útržků rozhovorů vysvobodí ranní autobus. A vida, támhle právě jede. Nastupujii plná nadšení, jede přesně na minutu a to je ve všední den hotový zázrak. Uvnitř ale ustrnu. Hlava na hlavě. Ale jaké hlavy. Prošedivělé a řídnoucí vlasy střídají staromódní účesy, tzv. "přehazovačky". Tu a tam zahlídnu pokus o oživení, fialové číro, či světlejší pramínek v tmavších kadeřích. Důchodci. Jsou jako mor. Je jich všude plno. Dostanou se kamkoli. Na začátek fronty u zubaře, v obchoďáku i na výdej lístků. Se svými důchodcovskými kartami, které jim poskytují nejrůznější slevy a hranými úsměvy, kterými však odkryjí jen svou zubní náhradu, jsou k nepřehlédnutí všude. Kdekoli. Na kterémkoli místě a v kterémkoli čase. V kině jsou to oni, kdo se hlasitě vyptává na příběh filmu nebo rádoby šeptá do ouška své kámošce Máce, že "Ten Depardieu je vážně koloušek k sežrání." V autobuse je pouštíte sednout. Nebo jste díky jejich ohromným taškám se vším, co snad mají v Kauflandu v akci, přimáčknuti na sklo vozidla a doufáte, že kdybyste ze zápachu, který pán na sedačce jen asi jeden asimetr od vás vydává, omdleli, zachrání vás ten mladík v zeleném tričku nebo nějaký duchaplný důchodce. Všichni se ženou do nemocnice na kontrolu či na krev. A všichni tam musí být první. Obyčejní smrtelníci počkají. Jsou jako lavina, nebezbeční pro společnost, nebezpení pro lidstvo, neproduktivní, ale stále při životě, ženoucí se za svými cíli. I když je to jen nakoupit co nejvíc za co nejmíň peněz. Pořád jsou to lidi a součást společnosti. To si musíme uvědomit. A taky to, že jednou budeme jako oni. Staří, vyčerpaní a odhodlaní.