Setkání s literární postavou (povídka)

17. září 2013 v 21:26 | Aja8

Setkání s literární postavou
(povídka)

"Ach můj bože! Ach můj bože! Jak jsi mi to mohl udělat?" křičela vzdálená postava vysokým hlasem. "Má láska už není tvá! Už nikdy nebude tvá!" odpovídal mužský hlas.
Jdu temnou ulicí, slunce zapadlo už před hodinou, ale já z nějakého důvodu nemám strach. Což je podivné. Jenže celé tohle město je zvláštní, opředeno nejrůznějšími pověrami a nesmyslnými báchorkami. Ach, jak se hodí do tohoto kraje.
Na pečlivě umetené ulice se snáší čerstvý sníh. Vločky jsou viditelné ve světlech lamp, kterých tu je ale poskrovnu. Jako malé svatojánské mušky se honí, jako by závodily, která první dosáhne země. Příjemně to křupe pod botami a já jsem ráda, že tu nejsem sama. Jsou tu se mnou přece ty mušky. V dálce se ozývá teskné mňoukání hladové kočky. Tak přece je tu ještě někdo další. Začínám mít trochu strach. Přidám do kroku a brašnu s učebnicemi přitisknu pevněji k hrudníku. Ještě jsem tu neviděla žádné kapsáře a pouliční zlodějíčky, ale kdo ví. Třeba se přes den skrývají a vylézají až pod rouškou tmy. V noci se pak plíží bezbranným lidem za zády a šmátrají jim v kapsách svrchníku.
Při těchto nemilých představách jsem se zachvěla. "Ale zimy jsou tu tuhé," povídám si pro sebe.
Mráz mnou projel jako ostří. Ledový chlad mnou otřásl. To ale nebylo nic ve srovnání s ochromením a následovným mrazením, které mne zasáhlo. Ochromení bylo tak veliké, že jsem neměla ani sílu vykřiknout. Z úst se mi vydral přidušený sten a nohy jsem měla jako z olova. Naproti mně stál chlap, tak metr osmdesát s tmavými mastnými vlasy, a nenávistně si mě prohlížel. Jeho oči jako dvě černé tečky těkaly ze strany na stranu. Potom otevřel svá skoro bezzubá ústa a zašišlal. "Copak, slečinku doma neshánějí k večeři? Mohla by tedy povečeřet se mnou." Zasmál se a odkryl ošklivé žluté přední zuby. Udělal krok ke mně. Téměř jsme se dotýkali nosy. " Nemáš chuť na trochu drsnýho tance princezničko? Nebo bys radši něco ostřejšího?" znovu se zachechtal a v ruce se mu zalesklo cosi kovového. "Já zvládnu všechno puso, stačí říct," pokračoval.
V tu chvíli se mi navrátily síly. Má noha se vymrštila do vzduchu a vší silou nakopla toho muže do holeně. Na tváři se mu objevil nepřirozený škleb, to přišla bolest, kterou nečekal.
Mé nohy se daly na útěk, ale má mysl jako by byla stále zaměstnána nedostačujícím počtem lamp pro ty ubohé sněhové mušky.
Zabočila jsem doprava a stále jsem utíkala.
On pořád za mnou. Zpočátku kulhal kvůli zmrzačené noze, ale postupně ho bolest opouštěla a hnal se za mnou ještě zběsileji.
"Já tě dostanu ty proradná holko!" křičel do větru.
"Mně neutečeš!" doléhalo k mým vystrašeným uším.
A já utíkala, vždyť to bylo o život. Mé plíce ale už nemohly ten chlad dál snášet.
Z hrudi se mi vydral tichý vzlyk. Měla jsem ji v jednom ohni. Strašlivě mne to pálilo, div ze mě nešlehaly plameny.
Ale nemohla jsem zastavit. Doběhl by mě a bůh ví, co by mi byl provedl.
Bála jsem se. O život. O svůj život. Opravdu mu bylo určeno skončit takhle? Měla jsem sto chutí plácnout sebou na zem a plně se oddat svému osudu. Ještě, že jsem tak neudělala.
O zlomek vteřiny později jsem zaslechla hlasy. Rozhořčené hlasy. A přicházely k nám.
"Záchrana," pomyslela jsem si. Bolest na plicích jsem už ale nemohla dál snášet, tak jsem padla na kluzkou hřejivou zem.
Chvíli se nedělo nic. Potom mne však zasáhla prudká bolest. Nestačila jsem ani vykřiknout, protože vše z nenadání zahalila tma.
Probudil mě chlad. Celou tvář jsem měla v jednom ohni. "Jak je možné, že něco tak ledového jako sníh může tolik pálit, jakoby to bylo zahřáté na nejmíň tisíc stupňů?" problesklo mi hlavou. Zvolna jsem se posadila a sáhla si na opuchlou tvář. Ruku jsem ovšem hned zase stáhla, mráz, který objímal můj obličej byl na dotek nesnesitelný. Co se ale stalo?
Honil mě ten bezbožný muž. Málem mě zabil.
Chtělo se mi brečet při pomyšlení, že bych tu ležela mrtvá a chladná jako ten bělostný sníh.
"Nikdo by mě tu nenašel a nepomohl by mi," hořekovala jsem.
Zřejmě však utekl.
"Ale před čím?" položila jsem řečnickou otázku. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by mi odpověděl.
Zdálky se však ozvaly hlasy.
"Ach, někdo přece?"
Hlasy se přibližovaly a byly nyní zřetelnější.
Mužský hlas cosi zatvrzele a zcela bez zájmu říkal. Zpěvnější dívčí hlas mu oponoval.
"Má láska k tobě je nyní stejně zbytečná, jako teplá peřina mrtvému," nelítostně prohlásil ten muž, "víckrát už mne nehledej, nepatříme k sobě. Náš sňatek by byl pouho pouhý omyl, Sibylo."
Dívka, zřejmě Sibyla, se zachvěla a z pod dlouhých řas se jí skutálelo pár slz. Jistě upřímných, protože plačky dodala: "Co se stalo, že mou láskou a náklonností takhle pohrdáš, drahý? Nejsem ti už libá, nejsem ti už po chuti?" dotázala se. "Má láska pro tebe nemá pražádný význam?" dodala ještě plačtivěji.
Muž si odhrnul kadeře z čela a pokračoval: "Tys mi lhostejná Sibylo Vaneová!" zvolal. "Po tvém dnešním výstupu na jevišti nemohu činit jinak."
"Však proč bys nemohl drahý? Jsem ti snad přítěží?" pokračovala.
"Přítěží jsi mi nebyla, když tvůj talent zářil. Nyní jeho kdysi jasná hvězda jen skomírá a za šera ji není vidět vůbec, odpověděl jí muž bezcitně.
"Ach, takového konce se naše láska dočkala," zaklela dívka a vběhla do domu, ze kterého oba milenci vyšli.
Muž ještě chvíli zůstal na ulici. Dělal malé důrazné kroky a cosi si mumlal.
Já, stále ještě na zemi a s jednou tváří jako rajské jablíčko, jsem si uvědomila, že o mě oba celou tu dobu nezavadili ani okem. Pomalu jsem hýbala zmrzlými údy tak, aby to nezaslechl ten necita.
"Když takhle vyběhl s tou krásnou dívkou se zvučným hlasem, co by asi dělal se mnou?" pomyslela jsem si.
On ale po chvíli přestal rázovat a vydal se ulicí pryč.
Když zahnul do postranní uličky, srdce se mi zase sevřelo úzkostí.
Jsem tu opět sama a někde se tu potlouká místní šílenec. A je ozbrojený. V ruce se mu přeci leskla čepel, nebo ne?
Najednou mi společnost ješitného muže, který se právě rozešel s dívkou, byla milejší než prázdná ulice.
Pomalu jsem se vyškrábala na nohy.
Nesmělými krůčky jsem se vydala k domovu. Každým krokem jsem však byla zase sebevědomější a nezávislá.
Jistoty postupně přibývalo a rozjasňovala se mi i mysl.
Najednou jsem rázně zastavila. Musela jsem. To, co mi přišlo na rozum, si to vyžádalo.
"Ne to přece nemohla být pravda," uklidnila jsem se.
"Nebo snad ten muž doopravdy řekl ´Sibyla Vaneová´ ?"
Možná jsem byla svědkem rozchodu Sibyli Vaneové a Doriana Graye.
Má hlava mne však tolik bolela, že si nejsem jistá, zda to nebyly pouze mé představy.
Večer v posteli jsem si pouliční scénu přehrávala stále znova a znova.

"Není to nic platné," povzdychla jsem si. "Ráno stejně všechno smaže."

***

V této povídce jsem se setkala se Sibylou Vaneovou. Sibyla Vaneová je postava z knihy Obraz Doriana Graye. Tuto knihu napsal Oscar Wilde.
Aja8
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Benny Benny | E-mail | Web | 18. září 2013 v 9:50 | Reagovat

puff...neměla být povídka dlouhá 1800 znaků? je to pěkně napsané, jenže ti to nemůže projít do soutěže...

2 punknrock punknrock | E-mail | 7. listopadu 2013 v 17:54 | Reagovat

mě je to jasné ;-)) ale rozepsala jsem se no... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama